Morto Lagro

15. února 2016 v 13:09 | Akylasia |  Zbraně
Vzhled:
Ostří meče je po celé hraně pokryté řadou drobných zubů. Žlábek na odvod krve zde chybí a je nahrazen řadou zubů, které se od špice do středu zvětšují a od středu k jílci znovu zmenšují. Poblíž jílce je asi pět řad větších ostnů stáčejících se ke špici meče, které se postupně od jílce mírně zmenšují a tvoří tak krásnou ostnatou hradbu, ideální na napíchnutí nepřítele. Samotný jílec je v klasickém tvaru, použitelný jako jednoruční či jedenapůlruční. Konce má opatřené trojitými ostny, jeden zahnut vzhůru, jeden dolů a poslední trčící vbok. Ve středu jílce je pak složitá zakroucenina ve tvaru ostnatého drátu, který se pomalu obtáčí kolem celého jílce. Meč je čistě černý, neobsahuje žádnou jinou barvu a silně do sebe pohlcuje okolní světlo.

Vztah Meč a Majitel:
Meč je bez majitele jaksi "neaktivní", ač to není správný výraz. Výchází z něj temně černá záře pohlcující světlo a vábící zlé duše k sobě. Pokud jsou v jeho blízkosti duchové, pohlcuje jejich podstatu. Pokud narazí na člověka lačnícího po krvi, pomstě či jiném negativním přání, okamžitě jej začnou k sobě vábit. Ve chvíli, kdy člověk uchopí jílec, prorazí skrze jeho kůži jednotlivé ostny na jílci, ovšem mnohem hlouběji, než se na první pohled zdá. Krev vycházející z těla nového majitele pak kompletně mizí v meči. Meč zároveň skrze tyto ostny vpouští do těla člověka jakousi látku, laitsky ji můžeme nazvat hormony, kterými k sobě člověka váže. Vzniká tak pro majitele závislost na zbrani, přičemž mu vůbec nedochází krvavá daň, kterou meči odevzdává. Dokáže však meče pomocí tohoto pouta a příkazů meč víceméně ovládat. Na to, aby měl větší slovo nad situací, musí mít čistou mysl a pevné nervy. Meč se ho pokouší zvyklat, odklonit od jeho úmyslu a zvyklat ho ke krvelačnému masakru. Tento boj se odehrává neustále, po celou dobu spojení. Jen silné povahy jej dokáží odložit, nejen díky závislosti na oné látce, ale také kvůli slabé mysli a postupnému zvyklání, čímž se z člověka v kombinaci s mečem stává vraždící bestie.

Obvyklí postroj:
Původní postroj meče není znám. Postupem času se však objevil postroj z lehkého, ale pevného kovu tmavé stříbrošedé barvy. Tento postroj netvoří pouze pochvu a pás vhodný k upevnění k boku i na záda, ale také jakousi plachtu, která se přehodí přes jílec, aby nepůsobil rozruch a nemohl zvyklat jiné lidi k vraždě a krádeži této zbraně. Ale i tento postroj se časem zničil, především díky vlastnostem meče. Právě jemný černý opar temně černé barvy ničí vše, co je meči proti srsti. Mezi takové věci se dá považovat i postroj. Přesto se majitelé pokouší meč uschovat, neboť tehdy je klidnější a jeho vliv na majitele je oslabený.

Něco z historie:
Tento meč se poprvé objevil při válce v dlaních obávaného démona Tirikleona. Tento démon tehdy vyvraždil během rychlého postupu celkem šest planet, plně obydlených. Nenechal na živu sebemenšího tvora. V době, kdy byl tento démon poražen, se meč na dlohá staletí ztratil. Postupem času se začal objevovat, pokaždý v rukách jiného člověka, většinou trosky, kterou meč nalákal, aby se mohli pomstít a pak jeho chabou mysl ovládl. Nakonec se však přeci jen ztratil úplně, nebo byl možná uschován. Od té doby se objevuje pouze občas v bojích proti nejhorším démonům, v rukách člověka skrytého pod černým pláštěm, se zlatým pohledem bez jakéhokoliv citu.

Výroba:
O výrobě tohoto meče se příliš neví. Během pokusů se zjistilo, že je vyroben z vzácné a neuvěřitelně pevné oceli, obarvené černou krví do jeho barvy. Pečlivě na něj bylo vytvořeno spoustu drobných zubů. Další fází výroby byl jílec, omotaný ostatnýtm drátem. Přes jílc se pak přelila vrstva tekutiny obsahující roztavenou ocel, krev a lektvar. Jílec tak ztvrdnul do dnešní podoby, působící dojmem složitého ražení vzoru do kovu. Když byl meč vykován, provedl se rituál, při kterém byl zabit člověk, do srdce probodnut démon, setnut jednorožec, rozpárán kentaur, přeťat duch a stažen z kůže archanděl.
To vše tímto mečem. Dále byl spálen fénix, jeho popel byl smíšen s krví a tato směs natřena na čepel. Poté byl zabit sám výrobce, meč mu byl vražen do srdce, zespod a krev se nechala stékat až k čepeli, do poslední kapky. Postupně byli zabiti všichni, kteří byli přítomni této výrobě, celkem třicet lidí. Až na členy. Prvním byl temný kněz, který uložil meč na oltář. Druhý byl malý kluk, jehož krev měla dovršit přetvorbu meče na vražedný nástroj bez zábran.

Duše meče:
Zprvu existovali dohady, že je to obyčejný meč, který se líbí špatným povahám. Postupně byli tyto informace přehodnoceny. Přesněji určit duši meče je téměř nemožné, jak ostatně vypovídá sám výrobní proces. Když ještě posoudíme, že meč pohltí duši každého, koho zabije a každého ducha ve své blízkosti, zhoršuje se toto určení ještě více. Mimo jiné se ještě traduje, že postupně meč vytahuje duši i ze svého majitele, který nakonec umírá na předávkování látkou, kterou meč vypouští, závyslostí na něm, krvi a boji a na zvláštní příznaky ztráty duše.

Meč a já:
Z meče neustále sálá krvežíznivost, nenávist a touha po smrti a utrpení. Neustále by chtěl zabíjet a když potká někoho, koho zabít měl a neučinil tak, začne sebou škubat a pokoušet se dokončit svou práci. O to víc se ze zbraně zvedá pocit, ze kterého běhá mráz po zádech. Nelíbí se mi a zastávám názor, že takový meč neměl nikdy existovat.

Něco málo povelů:
Morto Lagro = přivolání
Derte gerien = Přestaň
Tergo elerieglo = Spi
NARAS = útok
DI = smrt
Tiriagro = Mučení
Argro Di = Pomalá smrt
Lermo = Ničitel
 

Arnael III - zkáza a vězení

7. května 2015 v 7:20 | Akylasia |  Příběhy
Bolest ustoupila, jak fyzická, tak psychická. Každému se dá ublížit, ale nastane okamžik, kdy se tělo i mysl zocelí před krutostí druhých. Pak už ani slova, ani rány nemohou ublížit. Nebo alespoň ne takovou silou. Ale i reakce se mění. Z toho, jenž si ubližovat nechá se stává agresor. Ten, kdo oplácím bolestí nebo i ten, kdo jiným bolest sám ukazuje. Příběhy jsou různé, situace jsou různé. Život skrývá mnohá překvapení a mnoho příběhů. Některé jsou vyprávěné. Jiné upadají ve věčnosti. A jiné, jako tento, vyplouvají po dlouhé době na povrch. Aby připoměl druhým, kolik bolesti a utrpení může druhým přinést ten, jenž trpěl.
***
Arnael pokračoval ve své pouti bez domova a bez přátel. Zprvu krvácel z ran, jež utržil od Ailana, ale nijak tomu nevěnoval pozornost. Krvácení ale celkem brzy ustalo. Nebál se, že by jej někdo stopoval. Krve sice bylo hodně, ale smečka se neodváží. A kdokoli jiný by poznal, že umírat rozhodně nehodlá. V žilách mu kolovalo ještě spoustu krve a mimo jiné i vztek a nenávist.
Ne. Svět si nezaslouží milost, lásku a přátelství. Doby klidu a míru končí, pomyslel si Arnael. Zastavil se na paloučku a vzhlédl k obloze. Nevšiml si, že se již setmělo. Nebe bylo černé, jako jeho mysl a srdce. Jen ten zářiví měsíc v úplňku a miriády hvězd kazily podobnost.
I když... Můžou to být světla mé síly, jež se probouzí, pomyslel si zamyšleně Arnael. Oklepal se a lehl si, hlavu stále zvednutou k obloze.
"Ailin... Má milá Ailin..." zašeptal zkroušeně a uvědomoval si, že spolu s těmi slovy k nebi míří nejen vzpomínky na ni, ale i veškerá jeho dobrota a laskavost, jeho mírumilovnost i láska. Vzdával se toho, v co věřil, aby se obrnil proti krutosti světa. Cítil svrbění po celém těle, ale nebylo nepříjemné. Právě naopak. Sílil. Do těla se mu vlévala moc a energie, opojná a krásná. Hřála, ba přímo hořela mu pod srstí. Volala na něj, ať ji přijme, ať se spolu vrhnou proti světu a ukáží mu, že nejsou tak slabí. Ať vrátí světu to, co on mu dal. A Arnael se nebránil. Malátně vstal a vycenil tesáky v temném zavrčení, jež se nočním tichem neslo dál a dál. Slyšel mávání křídel, vyděšený útěk zajíců i myší, všeho, co bylo skryté v blízkém okolí. Jantarový lesk jeho očí byl prozářen vnitřní silou. Vlčí oči, které již tak ve tmě trochu září nabraly na intenzitě. Tento žár se ale zdál jedovatý a zlý. Arnael zvedl hlavu k obloze, která se náhle začala zatahovat černými mračny, až nakonec pohltili všechny hvězdy i měsíc a zem se ponořila do černé temnoty. Tehdy noc prořízlo vytí jednoho osamoceného vlka. Vytí, které roztřáslo každého, kdo jej zaslechl. Ať už to byla slabá myška, vznešená srna, bratr vlk či nebojácný medvěd. Každý se skryl a třásl, dokud jasný hlas vlčího démona nepohasl. I tak je tento hlas strašil ve snech.
***
Rozeběhl se pryč z těch míst. Cítil vítr v srsti, radost z pohybu. Byl rychlejší a hbitější, než jiní vlci, ale teď si veškerou tu změnu uvědomoval se slastným potěšením. Letěl jako vítr, snad i sám les mu uhýbal z cesty třesoucí se strachem. Ten šelest, prudký a tichý, jak stromy varují před nebezpečím, jež se řítí vpřed.
Ale kdopak nám tak ublížil? pomyslel si Arnael a zvolnil. Napřímil uši.
Všichni... uslyšel tichý šepot kdesi ve svých myšlenkách. Znal ten hlas a přesto mu zněl cize.
Ailin ne, odpověděl vzdorně v myšlenkách.
Ale ano. Věděla, co se stane. Nevarovala tě. Chtěla se zbavit Ailana, chtěla tě jako vůdce. MAnipulovala s tebou!! hlas v jeho hlavě zaburácel zlostí.
Ne! vykřikl Arnael. Uvědomil si, že jeho odpor byl slabí.
Ale ano, řekl nyní již mírně onen hlas. A Arnael ho poznal. Byl to jeho vlastní hlas, hrubí bolestí a vztekem. Cítil v něm krev a touhu po bolesti druhých. Touhu zabíjet. V první chvíli se lekl sám sebe a prudce zastavil se. Pak si ale vzpomněl na Ailana. Otřepal se.
Ano, vidíš to správně. Ailan se nebál a netrpěl. Protože byl krutý. Buďme taky krutí. Podívej, jak je to snadné! zahlaholil vesele jeho vlastní hlas. Načež se Arnael prudce otočil do strany a skočil do křoví, ve kterém se skrýval zajíc. Nestihl ani pořádně vystartovat vpřed. Ale Arnael jej nezabil. Sevřel čelisti na jeho zádech, dokud se neozvalo zapraskání lámané páteře. Pak zajíce pustil.
Podívej. Má strach, zapředl sladce ten hlas. Nasál štiplavý pach strachu a sledoval zajíce, který čekal na svůj osud. Zadní nohy měl bezvládné, ze zad mu stékala sladká krev. Olízl se. Oči, jež dosud byly výrazem osobnosti, ztvrdly. Nejistota a neštěstí, jež se v nich zrcadlily - zmizely. Zůstala bezohlednost, lačnost a touha. Krutě se usmál, vycenil na zajíce zuby a vychutnával si ten čpící pach strachu, jež stoupal. Pak mu ukousl hlavu. Nocí se opět rozeznělo jeho lačné volání. Vytí, jež prořízlo noc, bylo plné touhy a krvelačnosti. Tohle vytí oznamovalo lov.
***
Vyrazil kupředu. Byl rychlý, hbitý a neúnavný. Hnal se vpřed, větřil a hledal. Cítil palčivou touhu po krvi. Neúprosně hledal, kde by mohl zabíjet. A pak to ucítil. Lidský pach, nezaměnitelný pach, který krčil nos a kroutil vnitřnosti. Lidé. Ubližovali bez zájmu.
A my budeme taky, zavrčel hlas. Vrčení se přeneslo přes jeho pysky. Odhalil tesáky a tiše se připlížil k okraji vesnice. Opět cítil to mravenčení po těle, příjemné teplo s tím spojené. Rostl a mohutněl, až byl dvakrát tak velký, než předtím. Cvakl vesele čelistmi.
"zábava, může začít," pronesl zřetelně. Napřímil se v celé své výšce a vtrhl do vesnice. Chvíli trvalo, než si lidé uvědomili, že ve městě řádí příšera. Někdo začal zvonit na poplach, ale Arnaelovi to bylo jedno. Věděl, že najde i ty, jež utečou. Před ním nebylo úniku a to brzy všichni pochopí. S radostným vytím plným rozkoše cupoval ty ubohé lidské tvorečky na kousky. Bylo mu jedno, zda se jedná o dospělé, starce nebo děti. Žádný člověk si nezasloužil žít. Ani si zpočátku neuvědomil, že nedlouho po začátku jeho masakru zůstalo město vlastně prázdné. Slyšel nářek umírajících, ale nikdo se již nehýbal. Vesnice páchla smrtí. Přesto věděl, že neskončil. Uprchlíci. Vydal se po jejich stopách. Nespěchal, i tak je brzy dohnal a dokončil svou práci. Na oslavu svého úspěchu opět nechal nocí zaznít jeho hlas, plný krve a smrti, plný rozkoše.
***
"Každá rozumná bytost o něm ví. Každá rozumná bytost o něm vypráví dál. O monsru, jež za sebou nechvá krev a smrt. Nemá slitování. Nezabíjí pro potravu, ale pro potěšení. Není způsob, jak se vyhnout masakru. Kam jeho obrovská tlapa vkročí, tam nastane smrt a zkáza."
"Co to má znamenat?" reaguje na ta slova klidný hlas.
"To znamená, že vlčí démon už má svou pověst. To, že zabíjí na druhém konci světa neznamená, že sem nepřijde. I tady byste měli vědět o jeho existenci a dát si na něj majzla," odsekl postarší muž, jež se svou rodinou a majetkem utekla z dalekých zemí sužovaných vlčím démonem.
"Ale houby. Strašák, abychom vás litovali," mávl muž z osazenstva krčmy.
"Říkej si co chceš, hlupáku. Až sem dorazí smrt, vzpomeneš si na nás," odpověděl onen muž. Nikdo další už jim nevěnoval pozornost. Vyslechly si jeho strašidelné vyprávění o vlku velkém jako slon, jenž zabíjí. Pohádky. Přestože zvěsti o něm kolují už déle, nikdo v těchto zemích jim nevěřil. Tady byly daleko a nepoštvali proti sobě lesního ducha. A přesto byly někteří nesví z množství uprchlíků, jež proudily do těchto zemí. Báli se, aby nestvůru nepřivedli sebou. A báli se oprávněně.
Týden poté, co starý muž s rodinou odešel, z lesa nedaleko se ozvalo vytí. Bylo temné a slibovalo krev a utrpení. Tehdy lidé pochopili, že měli věřit, aspoň z části měli věřit. Někteří se modlili za spásu, jiní se pokoušeli utéct, další se chystali k boji. Všichni do jednoho ale vinili uprchlíky z toho, že k nim bestii dovedli.
***
Byl vyhlášen lov, byla vyhlášena odměna. Ta se neustále navyšovala. S počtem mrtvých nevinných, i s počtem těch, jež se vydali bestii zabít. Kam vlk vstoupil, tam zabíjel a nikdo mu nedokázal vstoupit do cesty a zastavit masakr. Prozatím. Protože na každé zlo někde číhá dobro, jež je vyrovná - a naopak. Rovnováha má svůj řád, ale také svůj čas. Dobro, které mělo sílu zastavit vlka muselo teprve vzejít. Vyklíčit. Pomalu nadcházel čas osudového střetnutí, které nikdo nečekal.
Vlk vtrhl do dalšího města. Ani kámen neodolal jeho vzteku. Drtil a bořil domy i stěny, bez nejmenších problémů ničil kamenné hradby. Uprostřed města na velkém náměstí se zdejší lidé pokusili uplatit vlka obětinou. Ke kůlům tam byly přivázaní lidé. Několik trestanců, několik panne, dokonce i pár dětí. Lidské zoufalství se neslo ve znamení ochrany vlastního života. Obětováníhodný byl každý - i vlastní rodina. Arnaela to však popouzelo ještě více. V hloubi duše, kde byl ještě rozumně uvažující koutek mysli, se rozčiloval nad tím, jak lidé nedrží pospolu a obětují své nejbližší. I zvěř je mnohokráte více soudržná, jak lidé. Občas se ale najdou vyjímky a na poslední chvíli přiběhnou zachránit svou rodinu. Není jim to moc platné, neboť stejně zaplatili životem. Náhle se ale zarazil. Cítil, jak mu do zad prýští laskavost a moc. To ještě necítil, alespoň ne v takové míře. Prudce se otočil a vyrazil vpřed. Hnal se skrze město, až dorazil na jeho okraj. Na mýtině za ním stála postava. Mladá dívka, klidná a sebejistá. To z ní prýštila ta moc a laskavost. Vztekle zavrčel. Ta laskavost a něha v očích mu něco připomínala. Ale bolelo to. O to víc vzteku to v něm vyvolávalo. Skočil po dívce s tlamou dokořán, připraven ji překousnout v půli. Dívka se ale nebála. S hrůzou Arnael zjistil, že je pomalejší. Cítil, jak se kolem jeho těla obtáčí energie. Vztekle zařval a podvolil se své vlastní temné moci. Přerval pouta, jež se kolem něj ovíjela a skočil po děvčeti. Ale nedopadl. Jako by vskočil do obrovské studně, do černého tunelu, do kterého se pomalu vmíchávala světlá barva. Až se objevil ve velké kruhové místnosti, světlé a prázdné. Vrhal se proti stěnám, rval je na kusy. Ale obnovovaly se. Byl v pasti. Vlk nepříčetně útočil, narážel hlavou do stěn a velmi dlouho se odmítal uklidnit. Trvalo to dlouho, ale přeci jen uznal, že je konec. Byl uvězněn.
***
Dívka dva dny spala. Na břiše ji žhnul složitý znak, který pomalu vybledal, podle toho, jak vlk slábl a přestával útočit proti stěnám svého vězení. Když se konečně uklidnil a znak z energie vybledl, dívka se probudila. Ještě den zůstala ve vesnici, v pohodlném pokoji, s dobrým jídlem i vínem, obskakována lidmi. Neměla z toho však radost a jakmile nabrala dost sil, odešla neznámo kam.
Ještě dlouho po jejím odchodu se vyprávělo, jak mladá dívka zdolala nezničitelného vlčího démona. Ale stejně jako jizvy a rány na těle, duši i budovách vybledly a zmizely, ztratila se i bolestná historie časů krveprolití a strachu. Příběh vlčího démona byl zapomenut.

Fentrinové

13. ledna 2015 v 9:48 | Renthil z Death Hold |  Národy

Mají lidskou stavbu těla ale to je to jediné čím si jsou s lidmi podobní. Osm set let se nestaraly o zbytek světa.

Až nyní vylezly ven , když je potřeba vrátit řád věcí do pořádku.


Vzhled:
Mají lidskou stavbu těla, tvarem těla se liší pouze metr dlouhým huňatým ocasem. Jsou asi dva metry vysocí, ne příliš svalnatí, spíše velmi obratní. Jsou porostlí cca jeden centimetr dlouhou srstí(na ocasu je až třícentimetrová), která má převážně krémovou barvu. Občas se naskytne i pohled na černého Fentrina nebo na albína. Oči mají buď jasně zelenou nebo sytě modrou barvu. Jejich drápky na rukou a nohou měří obvykle do čtyř centimetrů. Co se týče vlasů, mají je buď tmavě zelené nebo rudé. Česají si je většinou do culíku nebo je mají volně rozpuštěné. Nikdy neuvidíte Fentrina, který by měl vlasy tak dlouhé, aby mu sahaly pod ramena (tradice). Co se týká oblečení, chodí buď nazí nebo v rudých kimonech.

Životní prostředí:
Fentrinové jsou schopni přežít téměř kdekoliv. Jediná místa, kterým se zdaleka vyhýbají, jsou mrazivé pláně, hory severu a bažiny.
Jejich domovské prostředí, které zřídkakdy opouštějí, je Tentfanský deštný prales, ve kterém se dokážou pohybovat bez nejmenšího hluku. Dokáží pronásledovat kořist jak dlouho chtějí. Díky hojné vegetaci je v blízkosti jejich doupat i dostatek léčivých bylin. Jelikož je Fentrinové dobře znají a dokážou je vhodně použít, jsou schopni se za chvilku vylízat i z těch nejhorších zranění nebo nemocí.
Co se týká jejich domovů, na rasu soužitou s deštným pralesem je to trochu neobvyklé. Neopatrný poutník může narazit na velkou kaskádovitou pyramidu (pyramidy aztéků) a myslet si že je to fata morgána. Fentrinovétotiž nemají nějaké malé dřevěné chýše, bydlí v ohromných pyramidách po svých předcích. Takovéto pyramidy obvykle představují celé město, i když je jen jedna. Uvnitř jsou tržnice, obytné prostory i zábavní čtvrti. Pyramidy jsou ale dobře střežené a šíp prokleje hrdlo každého odvážlivce, který nerespektuje nezávislost Fentrinů.

Strava:
Fentrinové jsou všežravci, stejně jako lidé. Rádi si pochutnají na ovoci. Dále je v jejich stravě obsažena zelenina a maso, které si dopřávají především syrové. Mají ostré tesáky, kterými hravě rozkousají i to nejtvrdší maso. Často si dopřávají bohaté hostiny. Nejsou mezi nimi žádní tlouštíci, protože při tom, jak rádi a často sportují vše opět vyběhají. Opravdovou labužnickou pochoutkou je pro ně mango.
K syrovému masu si často dávají ještě různé bylinky, čímž se jim zvyšuje obranyschopnost a resistence vůči jedům.

Mláďata:
Fentrinové zásadně netvoří páry. Každý samec má svůj "harém", který se skládá z asi dvanácti Fentrinek.
Většina mláďat jsou ženy. Muži tvoří pouze 8% populace. Samičky jsou obvykle březí 216-252 dní a mají zpravidla jedno mládě. Každá samička mívá Mmáďata většinou jednou za tři roky. I když se Feninové dožívají průměrně 120 let samičky jsou schopné rozmnožování pouze od 14 do 38 let. Samci jsou schopni rozmnožování od 16 do 68 let.
Mláďata vyrůstají s matkou do svých dvanácti let. Poté odcházejí svou vlastní cestou. Už od 4 let je matka učí stopování, střílení z luku, boji zblízka, počítání, čtení a psaní. Kolem 10 roku už tohle vše mláďata umí.

Schopnosti:
Fentrinové mají kočičí oči a díky tomu jsou schopni vidět ve tmě. Jako jediná rasa na světě jsou schopni ovládat kouzla všech znamení zvěrokruhu. Základní schopnosti jsou také vyjímečný zrak, sluch, čich, schopnost šplhání a plavání. Jejich hbitost a umění ovládat luk a katanu nesmí být opomenuta, v souboji jeden na jednoho jsou to smrtoností oponenti.
Jejich velmi cenná a silná schopnost je schopnost přeměny v levharta. Díky tomu jsou často Fentrinští strážní nezpozorováni. Myslíte že se na vás kouká levhart co odpočívá na větvi? Omyl. Je to Fentrinská strážná.
Další z užitečných schopností je imunita vůči jedům, jak technickým, tak i přírodním.
Velmi zajímavá a je schopnost Gemini: hela hibernate. Oběď padne do hlubokého spánku a může být probuzena pouze mágem. V případě, že kouzelník zemřel, nebo v případě, že kouzelník kouzlo odvolá.
Občas se zdá kouzelná také krása Fentrinek což může být smrtonosná zbraň, když je správně použita….

Nemoci a léčba:
Fentrinové jsou naprosto imunní vůči všem chemickým i přírodním jedům. Většinu nemocí téměř hned vyléčí pomocí různých bylin, takže co se týká nemocí a jedů, těch se Fentrinové bát nemusí.

Chování mezi sebou:
Žijí v pyramidových městech, ve velkých skupinách 200-450 Fentrinů a jsou vysoce inteligentní. Nedají dopustit na zábavu. Jejich města si navzájem pomáhají a mezi Fentriny neexistují vraždy. Když se někdo dostane s někým do křížku, může ho vyzvat na souboj. Poražený musí navždy odejít z města.

Chování k ostatním:
Ostatní tvorové z pralesa jsou jejich odvěkými přáteli. Tvorové kteří však z pralesa nepocházejí nebo jej dokonce ničí, jsou mrtví hned, jak je zpozoruje stráž v podobě levharta.

Chování k lidem:
S lidmi jsou to zapřísáhlí nepřátelé, jelikož lidé kácí jejich lesy. Každý člověk co vejde do pralesa je na místě mrtvý.

Chování k nim:
Jestli chcete do jejich pralesa vstoupit a přežít, musíte být velmi opatrní a jednat takto:
Zbraně držte v ruce a ruce mějte nad hlavou. Nijak nepoškoďte prales ani v něm nic nezabijte. Jak uvidíte prvního Fentrina-levharta, ukloňte se mu a zbraně položte na zem. Klekněte si a když budete mít štěstí, budete s nimi moci žít v jednom z jejich měst jako jeden z nich. A jestli nebudete mít štěstí tak to ani neucítíte.

Můj Názor:
Jsou to úžasní a elegantní tvorové, se smyslem pro dynamiku. Mít je za přátele a žít s nimi je jako žít v nebi. A jejich vděčnost, přátelství a láska nezná meze.
 


Farodin

14. prosince 2012 v 20:24 | Aiendall |  Tvorové
Záhadná rasa, o které málokdo ví, že existuje. Co jsou vlastně zač? Koně? Draci? Nebo něco jiného? Ano, správně, třetí možnost je pravda.


Vzhled:

Na první pohled skutečně vypadají tak trochu jako bezkřídlí kříženci draků s koňmi, ač nejsou ani jedno.
Jsou štíhlí, velice štíhlí a odpovídajícím způsobem k tomu velmi málo váží. Kterýkoliv jiný tvor by zemřel na podvýživu kdyby měl takto vypadat. Až na to, že u nich je toto přirozené a ani přes tu štíhlost jim nikde nelezou žebra ani nevystupují ostře klouby. Na nich ta štíhlost vypadá přirozeně.
Postavu mají podobnou koňské, ale mají trochu jinak postavené klouby a jinak stavěnou kostru, ač to není zřejmé na první pohled. Hlava připomíná dračí, je také štíhlá a zužuje se do útlého čenichu.
Zuby mají, podobně jako lidé, vícero druhů. Nozdry po stranách čenichu jsou štíhlé a úzké štěrbiny, které se ale mohou roztáhnout více do široka.
Velké hluboké oči mohou být buď černé nebo v tmavých odstnech jiných barev. Uši mají špičaté, kornoutkovitého tvaru, posazené podobně jako u koní. A mohou je natáčet dokonce ještě lépe než koně. Na krku jim vyrůstá krátká, velmi tuhá hříva, na kterou není radno sahat. Můžete si o její žíně pořezat prsty. Mohou ji libovolně napřimovat a pokládat těsněji ke krku a její funkce je hlavně chránit obratle krku.
Dlouhý, bičovitý ocas je zakončený chocholkou podobných žíní, jako má hříva.
Žádnou srst ani šupiny nemají. Jen hladkou kůži, která na pohled i na dotek působí jako sametová.
Útlé nohy, v kterých je ale mnohem větší sila než byste čekali, jsou zakončeny čtyřmi vemli dlouhými prsty s polštářky. Dovedou po nich našlapovat opravdu lehce a tiše. Ale mají také krátké zahnuté drápky. Při běžné chůzi po nich nešlapou, takže zůstávají velmi ostré. Používají je ale při běhu na kluzkém povrchu, aby nepodklouzli. A samozřejmě někdy také v sebeobraně, byť ne příliš často. Prsty mají ještě jednu zvláštnost. Ač na první pohled vypadají normálně postavené, krajní vnitřní prst každé nohy jde otočit, podobně jako vratiprst u některých ptáků. Díky tomu jsou schopni uchopit předměty.
Nejčastěji bývají v různých odstínech hnědé, s černou hřívou, ale občas se vyskytují i tmavošedé verze.
Po stranách jejich krku, těsně pod hřívou, na některých místech na nohách a občas i jinde mívají na kůži mívají tmavé znaky, připomínající jakési písmo, ale nikdo nezná jejich význam. Znaky se mohou během života měnit a nikdo dosud netuší, co znamenají a podle čeho se mění. Existuje teorie, že souvisejí s jejich magií, ale nikomu se ji dosud nepovedlo ověřit.

Za zmínku stojí také některé biologické zvláštnosti. Například mají tři plíce, nikoliv dvě a srdce nemají umístěné na levé straně, jak jsme zvyklí, ale v prostředku hrudi, chráněné páteří a žebry. Žeber mají víc než na kolik jsme zvyklí, ale mají je kratší. Mezi koncemi žeber a hrudní kostí je mnohem delší úsek chrupavky, než je obvyklé. Hrudník je tak mnohem pružnější. jejich klouby jsou ohebnější a lépe zajištěné šlachami, takže se tak snadno nevymknou. Celkově jsou jejich šlachy a svaly odolnější, mají jinou strukturu (ne, opravdu se mě neptejte, jak je mají uspořádané), proto vydrží velkou zátěž i při tom, jak štíhlí a křehce vypadající tihle tvorové jsou. Také jejich kosti mají odlišnou strukturu a kromě odolnosti jsou také docela pružné.


Původ rasy:

Jak už bylo naznačeno na samém začátku, nikdo ho vlastně nezná. Obvykle je všichni odhadují na potomky nějakého druhu koní a draků, ale to je naprostý omyl. Biologicky nemají ani s jedněmi nic společného a z pozemských zvířat mají druhově nejblíže k vačicím. Jde o nesmírně vzácný druh, o kterém se nikdy nepodařilo zjistit, jak vznikl nebo odkud přišel.


Životní prostředí:

Jak se ostatně dá odhadnout z jejich postavy, zrozené k rychlosti, jsou to tvorové volných prostranství a slunečných lesů, kde se mohou dobře pohybovat. Ale kdo by si myslel, že se omezí pouze na toto, mýlil by se. Díky utváření jejich prstů, nízké váze a stavbě kostry dovedou také výborně šplaht a skákat, jak po skalách, tak po stromech.
Co nesnášejí, jsou uzavřené prostory, kde se cítí jako v pasti. Potřebují volné nebe nad hlavou a prostor, kde se mohou pohybovat. Nikdy by nemohli žít v podzemí a do města nevstoupí, pokud vysloveně nemusí. I pak se z něj snaží raději dostat.


Strava:

V tomto směru jsou velmi nenároční. Pokud na ně nejsou kladeny velké nároky, běžně se živí jen trávou, rostlinami, ovocem a podobně. Ale ve skutečnosti jsou to všežravci. Nepohrdnou drobnějšími hlodavci a savci, které velmi obratně loví na otevřeném prostoru. Velká zvířata neloví, na to jsou příliš mírumilovní.


Mláďata a rodinné vztahy:

Vzhledem k tomu, že jich je - a vždy bylo - velmi málo, obvykle nežijí mezi vlastním druhem. Ale toulají se osaměle. Někdy se sžijí s jinou rasou. Mohou si najít přátele, druhy mezi jinými rasami a jsou tak docela spokojení. Pak často přebírají některé místní zvyky a nebo se jim přizpůsobují.
Jak doopravdy vypadají námluvy jejich rasy, nikdo neví. Ale co se ví, že si hledají partnery, kterým pak jsou velice věrní, ať jde o jejich vlastní rasu nebo o jinou. Pokud jejich partner zemře, trápí se pro něj velmi dlouho a ne vždy si vůbec najdou dalšího.
Svoje potomky vychovávají s láskou až do dospělosti a učí je všemu, co sami znají. Přesný věk, kdy dospívají, nelze přesně určit. Většina z nich se rodí ze smíšených párů. Mají takovou zvláštnost, že pokud se spojí s jinou rasou, potomek se narodí jako čistokrevný a to buď rasy matky a nebo otce, jak kdy. Tohle je náhodné. Ale délka dospívání může být druhou rasou ovlivněna, není tedy stálá.
Vzhledem k tomu, že jsou velmi dlouhověcí, tak to ale obvykle bývá málokdy dřív, než po několika desítkách let.
Až potomci dospějí, obvykle sami chtějí odejít na cesty a rodiče jim nebrání. Ale vždycky je znovu rádi uvidí. Širší rodinné vztahy nepěstují.


Schopnosti:

A tady se dostáváme na nejistou půdu.
Po fyzické stránce vynikají rychlostí a obratností. Pohybují se velice plynule a tak rychle, že si mnohdy neuvědomíte, že se začali hýbat a už jsou u vás. Rychlost navíc dovedou udržet velmi dlouho. Také dovedou bleskově měnit směr, kličkovat a podobně, obratní jsou na to víc než dost. Nejsou příliš fyzicky silní, na to v jejich útlém těle není ani potenciál.
Přidejte k tomu schopnost šplhat, výborný zrak, kterým rozeznají i drobné detaily na velkou vzdálenost. V noci vidí také velmi dobře. I sluch mají ostrý a dovedou určit odkud přichází zvuk velmi přesně a to i u zvuků přicházejících z velkých vzdáleností. K tomu jim napomáhají jejich pohyblivé uši.
Rozhodně na tom tedy nejsou špatně.

A teď se dostáváme k tomu zajímavějšímu a méně probádanému. Ví se o nich, že jsou empati. Dovedou používat telepatii, dorozumívají se s její pomocí. Mimo to dovedou měnit podoby, ale není pro ně vůbec dobré zůstávat v cizí podobě dlouho. Potřebují se občas proměnit. Ne že by zapomněli kdo jsou, jako se někdy může stát u některých jiných ras, ale mají potom problémy s magií.
Zcela přirozeně jsou silně odolní vůči magii. jejich kůže dovede přirozeně odstínit i opravdu silný výboj, aniž by se o to oni sami museli pokoušet. Z jejich žíní ze hřívy, uměle ponořené do jantaru, se dají vyrobit velmi mocné ochranné amulety, fungující jako výtečný obranný štít pro případ, že by za vás někdo zaútočil. Musí-li sami útočit, používají obvykle série krátkých, velmi přesných výbojů s pozoruhodnou schopností projít kde čím.
Mimo to mohou čarovat cíleně a dovedou se naučit magii různých oborů. Ale vždy jde o mírnější formy, spíše obranné. Černou magii nepoužívají nikdy a nejraději mají magii související s přírodou.
Ale víc se o jejich magii neví. Přestože to v žádném případě není všechno.


Nemoci a co je může ohrozit:

Nejsou příliš náchylní na nemoci, ale je je možné zranit jako každého jiného. Nemají obrněnou kůži, šupiny ani nic takového. Jen svou jemnou kůži, útokům se brání svou rychlostí a obratností. Když je zasáhnete, zraníte je jako každého jiného.
Jsou mírumilovní, sami se do boje nikdy jen tak nezapojí, pokud tedy nechrání třeba své přátele, družku a nebo mládě, kteří se v tu chvíli bránit nemohou. Ale často se stává, že jsou to oni, kdo je napaden.

Pro jejich kůži a žíně byli často loveni mocnými tmenými mágy a kolují fámy, že jsou velmi dobře použít i jejich krev a vlastně téměř vše z nich. Jejich magie je navíc velmi specifická a tak jde snadno vystopovat. Navíc je z ní poznat, že je použitelná do mnoha obranných kouzel. To z nich naneštěstí dělá lovnou zvěř.

Vnitřním nebezpečím pro ně může být také jejich vlastní magie. Pokud byli příliš mladí, když se oddělili od rodičů, nemusí o ní vědět dost, aby se vyhli všem rizikům. Každá silná magie je nástroj, s kterým je nutno zacházet opatrně a neměli-li dostatečné vzdělání, mohou se dopustit chyb, které jim moc neprospějí.
Velkým nebezpečím je dlouhodobé setrvávání v jiné než vlastní podobě. Mohou se tak pohybovat pořád, ale měli by se aspň občas aspoň na chvíli proměnit zpět, jinak se jejich magie může stát nestabilní a začít se otáčet proti nim. To je velmi nebezpečné. Mohou zešílet, onemocnět a může je to velmi rychle zabít. Návaly paniky a následný bezhlavý útěk kamkoliv, bez ohledu na terén a překážky, jsou asi tak tím nejmenším zlem, které je pak při něčem takovém potká.


Chování k lidem a k jiným rasám:

Jsou velmi mírumilovní a přátelští, ale také velmi plaší. Pokud je potkáte v jiné než vlastní podobě, budou o něco méně plaší, protože vědí, že nevíte, co jsou zač. Navíc umí věrohodně napodobovat chování rasy, v niž se proměnili. Vždy ale působí přátelsky a trochu zdrženlivě. Obvykle bývají oblíbení, i když trochu za podivíny, kvůli jejich neochotě žít ve městech a určitému odstupu, co si udržují. Obvykle o sobě totiž nikdy moc neprozrazují. Jen mlčky pomáhají ostatním, když mohou.
Trvá to dlouho, než si někdo získá jejich důvěru a i tak mu často neřeknou, co jsou zač. Nedělají rozdíly mezi rasami, chovají se tak ke každému, jen agresivních ras se straní.
Jejich plachost a zdrženlivost si nikdy nespleťte se zbabělostí. To byste dělali velkou chybu. Bez zaváhání se pro vás vrhnou do víru boje, aby vás odtamtud vynesli, když budete ohrožení. Bez ohledu na to, že se jim boj hnusí. A stejně tak budou klidně udržovat mohutnou obranu nějakého místa, i když budou vědět, že je to může zabít, pokud tam budou mít přátele a nebo prostě budou vědět, že tam žijí dobří lidé. A pokud se na to přijde? Ještě se budou tvářit nechápavě, že co je na tom tak zvláštního. Vždyť přece vůbec nic zvláštního neudělali. Tak to vidí oni.


Chování k nim:

Trochu problém je v tom, že pokud je neuvidíte v jejich přirozené podobě, nepoznáte na nich, co jsou zač. Leda by vám to sami řekli, což se stává dost málokdy. Ale pokud se tak stane a nebo jinak zjistíte co jsou zač, buďte k nim milí. A vždy buďte upřímní. Oni dovedou poznat hodně z toho, co cítíte a když se jim trochu otevřete, poznají to a ocení to. Potrvá to, než vám začnou věřit. Ale pokud se tak stane, našli jste přítele na celý život, který pro vás udělá první poslední. Nikdy je nezraďte. Nezapomněli by na to. Nebudou se vám mstít, ale prostě s vámi už nikdy nebudou mít nic společného, znovu jejich důvěru nezískáte, ani kdybyste se sebevíc snažili.


Můj názor:

Fascinující rasa, o které se toho stále ještě moc neví a asi nikdy vědět nebude. Na to je jich příliš málo, příliš neradi o sobě mluví a jsou příliš plaší. Ale stojí za to je znát aspoň takhle.

Zpráva autorovi

31. srpna 2012 v 19:58 | Akylasia |  Systémové
Zdravím naše věrné čtenáře.

Celkem často se setkávám, že nám píšete zprávy přes políčko v levém menu.
Jsme moc rádi, že nám tyto zprávy píšete, ale prostřednictvím tohoto článečku bych vás ráda požádala o jednu maličkost.
Připiště do zprávy kontakt na vás.
Zpráva bohužel nefunguje jako ICQ nebo e-mail, kde je tlačítko odpovědět nebo odeslat.
Pokud nepřipíšete kontakt, kam vám máme odeslat odpověď, nedočkáte se ji, protože ji prostě nemáme jak poslat.
Rádi vám zodpovíme veškeré dotazy a doufám, že teď to již i bude možné.
Popřípadě můžete své dotazy psát i do komentáře k tomuto článku.

Děkujeme za váš zájem a v brzké době snad přibudou další články.

S pozdravem,
Akylasia
a
Aiendall

Kam dál